Tajemná duše a líbeznost našeho kraje oslovila nejednoho básníka, malíře či hudebního skladatele. Vyjmenovat všechny je úkol nelehký, ale nejvíce byli s tímto krajem spjati Tereza Nováková, Miloslav Bureš, K. V. Rais, František Halas nebo také Bohuslav Martinů. Není divu, že desítky malířů berou dodnes inspiraci v naší jarní, letní, podzimní i zimní krajině a na prohlédnutí všech jejich výstav nejen v blízkém okolí by bylo zapotřebí několik týdnů.

Tereza Nováková

▲	Drašarova lípa. V chaloupce, která u ní stávala strávil Drašar zbytek svého života

Narodila se sice v Praze, ale po provdání se přestěhovala do Litomyšle a její tvorba je nejvíce spjata právě s oblastí okolo Poličky a Litomyšle. Na vrcholu své tvorby na konci 19.a začátku 20.století vzniká několik románů, které jsou do značné míry monografické. Sleduje osudy jedné postavy a většina těch postav jsou typy takových „písmáků či hloubavců“. Právě ona hluboce pochopila krásu tohoto kraje a Březin, jako ustavičný a nevyčerpatelný zdroj poezie. Při pobytu v Kučerově mlýně se při každém zahledění vrývala krása našeho kraje do její poetické duše. V této době vznikalo z jejího pera mnoho krásných děl z našeho kraje. Příkladem jsou Drašar, Jiří Šmatlán, Jan Jílek, Děti čistého živého, Na Librově gruntě.

Drašar

Hlavním hrdinou tohoto románu je kněz Josef Václav Justin Michl u lidu zvaný Drašar. Nováková se o Drašarovi dozvěděla za své návštěvy Březin. Začala o něm sbírat zprávy mezi pamětníky a podařilo se jí odhalit i Mínu. Ukazuje jeho životní osudy na počátku 30.a 40.let 19.století na českém venkově. Dotýká se i revolučního roku 1848 a končí nástupem Bachovského absolutismu.

Drašar (1810-1862) působil jako kněz a učitel na piaristických kolejích, učil jazyky a historii na hlavních a středních školách a měl ctižádost stát se pokračovatelem Jungmanna. Po vystudování se zamiloval do Míny, kterou si ale nemohl vzít. Ona na něho odmítá čekat a i když on vystoupil z piaristického řádu, Mínu si již nikdy nevzal. Po návratu z Pešti se plně věnuje literatuře a pracuje na jazyku společném pro všechny Slovany. Nesklízí vděčnost, lidé jím pohrdají. Proto odešel na Březiny, kde prožil lásku ke zdejší dívce Josefě Maděrové, která zemřela při narození dcerky. Drašar dožívá nešťastný život v křivdě, že se snaží pro lidi něco udělat a oni ho zapomněli. Strávil zbytek života na Březinách v malé chaloupce. Později mu lidé na zdejším hřbitově postavili pamětní desku a Drašarova lípa stojí dodnes na konci Březin, směrem k Pusté Rybné.

Vlastimil Bálek

U Drašarova hrobu

Březinským podlesím
kol staré studny běží stezka
k zákrutu líbezné říčky,
tudy chodívals,
Drašare bludný,
zahořklou bolest
pod krvavými víčky.

Kvítek za klopem,
opřen o starý klen,
určenou knížku sis z kabátu soukal,
do hloží zapad blouznivý sen,
který sis potulně broukal.

Pes ti potrhal žebravý plášť,
v košíku hladils prasklou sklenku,
po stráních stékala bolest a zášť,
Hlučál ti Šuměl do přístěnku.

U kapličky stojím na hřbitůvku,
les na hoře voňavě dýše,
na bolest skrytou v zeleném růvku,
slunce svůj letopis píše.

Miloslav Bureš

Tento rodák z Poličky si Vysočinu doslova zamiloval, neoddělitelně mu přirostla k srdci a celý život sbíral pověsti a příběhy z Vysočiny. Také v knize Zpívající lípa se nachází jedna povídka ze Březin, jmenuje se "Muzikant, který vlkovi vyhrával".